Můj příběh začíná žehnáním otce arcibiskupa tříkrálovým koledníkům ve Valašských Kloboukách. Když otec arcibiskup vcházel do kostela jedna malá holčička se zářícími modrými očky si v duchu řekla:“Jééé,jako svatý Mikuláš. Vždyť berlu a čepici má! Stačí jen, aby mu narostly fousy.“ O této holčičce Vám budu vyprávět. Malé děti v kostele neudrží dlouho pozornost a často zalítnou v myšlenkách, Bůh ví kam. A zrovna ona modrooká holčička vzpomínala na tříkrálové koledování, kterého se také zúčastnila. Byl zrovna sychravý večer, vítr odněkud ze severních plání foukal a lidé se raději uvelebili doma u kamen a horkého čaje. Ale naše koledníky to neodradilo, hřála je myšlenka, že pomohou druhým. I v tomto počasí pilně obcházeli domy. Malá holčička měla zrovna z téhle výpravy jednu pěknou vzpomínku. Když byli koledníci v půli cesty, došli k velkému, poněkud strašidelnému domu. Ten dům ale něco rozjasňovalo - byla to mohutná, krásná jabloň. Holčička se musela dlouze dívat, aby se té krásy dost nabažila… Děti zazvonily na zvonek, a po chvíli čekání se ve dveřích objevila shrbená, milá a přátelská stařenka. V ruce svírala 1000 Kč a s úsměvem je přivítala. Děti poděkovaly, daly babičce cukřík, kalendář a napsaly nad dveře K+M+B. Když odcházely od domu, nebe bylo plné hvězdiček.“ Jéjej!“ Holčička se probrala ze snění, jelikož otec arcibiskup jim zrovna žehnal a všichni králové si poklekli.

 Na konec se malí i velcí koledníčci v pestrobarevných rouších z různých končin země vyfotografovali společně s otcem arcibiskupem a po občerstvení se vraceli krásnou, setmělou krajinou Valašska domů.

 

Markéta Slivová