Nesešlo se nás na Charitě v chladivém ráno příliš mnoho. Důvody mohly být různé. Město je pokryto ledovým krunýřem, kdo nemusí, tak raději nevychází. Vzmáhá se i chřipková epidemie a vyhledávat v této souvislosti kolektiv není úplně nejrozumnější.
Ale i tak nastávající „přednášečka“ měla svoje kouzlo. Místo činu se po stavebních úpravách velikostí zmenšilo, ale paradoxně platí, že čím menší je pobytový prostor, tím mají lidé k sobě fyzicky, ale zejména pak myšlenkově blíž.
Promítací plátno už bylo s předstihem připraveno a dataprojektor nedočkavě čekal na svoje uvedení do činnosti.
Tématem přednášky byly chráněné krajinné oblasti, kterých je v naší vlasti opravdu požehnaně.
Z hlediska ochranářského jsou místy, kde je dosud příroda vládcem, a tím i lákadlem pro všechny nás přírody milovné.
Jsou pochopitelně i lokalitami přirozeného zájmu přírodovědců, neboť právě zde odborníci nacházejí bohaté zdroje pro svá vědecká bádání.
Pro seniory však bylo nutno vybrat ze široké nabídky těchto oblastí jen některé krajinné lahůdky, zvláště pak takové, které by člověka na první pohled upoutaly něčím mimořádně zajímavým. Už první z nich musela přítomné návštěvníky zaujmout. Zachycovala svým fotoobrazem v celé své kráse Pravčickou bránu, formovanou v dlouhých geologických dobách nesmlouvavými přírodnímu živly. Ale i ostatní pískovcové skalní útvary v Labských stěnách přihlížejícím imponovaly svou bizarnosti a nevšedním zjevem.
Geologickým protikladem předcházejícího se následně staly pradávné sopečné jevy Českém středohoří a Lužických horách. Svérázný tvar tmavě zbarvených kopců přímo vyzýval k vysvětlení vzniku těchto kuriózně vyhlížejících pohoří. No a známá Panská skála se šestibokými hranoly vyvřelých čedičů pak očekávaně vedla k dotazům, jestli ji náhodou nevytvořili lidé.
Brzy na to se nám přestavily svou siluetou známé Trosky s čedičovými sopuchy „Babou“ a „Pannou“.I zde byl nezbytný výklad vzniku tohoto pozoruhodného přírodního útvaru.
U osamocené kupy Blaníku jsme se žertem shodli v tom, že rytíři se svým výjezdem na pomoc českému rozháranému království poněkud opozdili…
V krasových oblastech Křivoklátska a Českého krasu jsme obdivovali pestrost a romantičnost této středočeské krajiny s typickými krasovým jevy. Těch ovšem bylo daleko více v nám blízkém Moravském krasu, kde se to krápníky různých tvarů jen hemžilo.
Propast Macocha byla pak už jenom výraznou a působivou tečkou za exkurzí krasovými oblastmi.
Třeboňsko, to bylo ale o něčem jiném. Ta přemíra mokřadů se svéráznou bažinnou květenou barvitě dokládala krajinnou různorodost naší malé republiky.
Vodou však oplývaly i lužní lesy v okolí meandrujících řek Odry a horní Moravy, které tvoří méně známé CHKO Poodří a Litovelské Pomoraví
U chráněných krajinných oblastí přirozeně není možné výkladem opomenout naše pohraniční hory. Pravda, nejsou vysoká, ale svůj nesporný půvab mají. Jsou kryty nádhernými lesy a podbízejí se našim očím bohatou květenou i specifickou zvířenou.
A tak jsme se společně alespoň pohledem prošli po hřebenech Krkonoš, Šumavy, Orlických hor i Jeseníků a v Beskydech vážili cestu z Pusteven kolem sochy pohanského boha Radegastu až ke kapli Cyrilometodějské.
Aby maličké pohoří Pavlovských vrchů nemělo komplexy, věnovali jsme se krátce několika informacemi i jemu, přednostně pak hlaváčkům jarním, které na jeho stráních v jarním aspektu dominují.
No a čím jsme naše sezení končili?
No přece pohořím nejkrásnějším, tedy našimi Bílými Karpaty. Jejich louky v plném jara rozpuku s rozkvetlými orchidejemi přece nemají ve střední Evropě konkurenci…
Senioři vzhledem ke svému věku už nemohou absolvovat desítky kilometrů namáhavých horských túr, a tak je alespoň třeba, aby se jejich zrak čas od času procházel po nejpěknějších místech naší vlasti.
A to se myslím v ten pošmourný zimní den nám všem podařilo!
Mgr. Jaromír Slavíček
.jpg){kind=logo}
.jpg)
.jpg)
