Je úspěšným podnikatelem a šťastně ženatým otcem dvou dětí. V minulosti vedl firmu na výrobu plastových součástí pro automobilový průmysl, kterou před nedávnem prodal a na čas se věnoval studiím. V současné době opět zaměřil své aktivity na podnikání, tentokrát v oboru cestovního ruchu. Při své náročné práci a péči o rodinu si dokáže najít čas na pravidelnou dobrovolnickou činnost pro potřebné…Třeba tak, že je spolu se svou manželkou pozve do svého domu ke společnému obědu… Řeč je o šestapadesátiletém Ing. Ivanu Chrástkovi z Uherského Brodu. O svých dobrovolnických aktivitách, ale i svých životních postojích hovořil při setkání v jedné z brodských kaváren.

 

Pane Chrástku, mohlo by se zdát, že díky své práci a rodinnému životu Vám nic nechybí a už nemůžete mít čas na nic dalšího. Přesto se už zhruba osm let věnujete dobrovolnictví. Co Vás k této angažovanosti motivovalo?

 

Přiznám se, že na to se mi odpovídá dost těžko. Nikdy jsem své pohnutky pro dobrovolnictví neanalyzoval, nepřemýšlel nad nimi. Ale pokud mám opovědět na Vaši otázku, pak se domnívám, že lidskou přirozeností je předávat hodnoty a zkušenosti dál. Člověk člověku by měl být prospěšný, to by mělo být zcela přirozené. A já se snažím své vědomosti, pokud budou někomu užitečné, nabídnout dál. Považuji to za zcela normální, není v tom žádný cílený záměr.

 

Jak jste se dostal k dobrovolnictví a v čem Vaše dobrovolnická činnost spočívá?

 

Když jsem v roce 2006 prodal firmu na výrobu plastových komponentů pro automobilový průmysl, strávil jsem asi dva další roky studiem. V tomto období jsem si zvažoval i možnost mého zapojení do dobrovolnických aktivit. Navštívil jsem ředitele brodské Charity, pana Petra Houště a nabídl mu spolupráci. Pan ředitel byl z počátku trochu překvapený, byl jsem pro něj zcela neznámý člověk. Ale vyslechl mě a za nějaký čas se mi ozval a ptal se mě, zda moje nabídka i nadále platí. Ani jeden z nás zpočátku příliš nevěděl, jak a kam mou snahu nasměrovat. Tak trochu jsme v té době improvizovali. Začal jsem navštěvovat Azylový dům pro matky s dětmi v Uherském Brodě a snažil se s tamními klientkami hovořit o tom, jak organizovat dětem volný čas nebo jak využívat podobných nabídek na volnočasové aktivity ve svém okolí. Také jsem maminkám pomáhal při hledání práce. Uspořádal jsem, kromě jiného, pro děti třídenní tábor v Záhorovicích, byli jsme spolu v ZOO Lešná a podobně. Nikdo z nás z počátku příliš nevěděl, jak spojit mou snahu se zavedeným řádem a pravidly azylového domu, takže někdy má snaha měla větší, jindy menší úspěch.

Pak jsem začal také s dobrovolnickou činností pro Terapeutickou dílnu sv. Justiny v Uherském Brodě. Její klienty také zveme s manželkou jednou ročně na společný oběd u nás. A v těchto aktivitách pokračuji dodnes. 

 

Máte pocit, že se na potřebné ve společnosti spíše zapomíná a lidé mají tendenci jejich problémy odsouvat mimo své povědomí?

 

Myslím si, že současná společnost není o nic lepší nebo horší než byla lidská společnost před nedávnem nebo pěti sty lety. Ale výsledky rozhodování, které v současnosti činíme každý den, mají podstatně hlubší vliv na naše životy. Pokusím se o přirovnání: nůž můžeme uchopit ze střenku nebo za ostří. Důsledky této volby jsou jasné. Myslím si tedy, že v minulosti byl ten nůž volby méně ostrý, než je dnes. Když učiníte v dnešní době špatnou volbu, hrozí vám vyšší riziko zranění. Logicky nůž se stále zostřuje a tím se zvyšují i rizika zranění. Stoupáme po pyramidě každodenních rozhodování. Pravdou ale také je, že dnešní doba je hektičtější, než byla dřív. Nutí lidi k rychlejšímu rozhodování a rychlejším reakcím. Obecně si ale nemyslím, že by snah pomoci potřebným nějak radikálně ubývalo, ale kdyby jich bylo víc, nebylo by to na škodu.

 

Jaká je, podle Vás práce s hendikepovanými? Potřebují, ve srovnání s běžnou veřejností, odlišný přístup a porozumění?

 

Pokud jde o hendikepované lidi, se kterými se setkávám, pak je nutné připomenout, že tito lidé jsou většinou vyrovnanější, než my, takzvaně „běžní“ lidé. Například klienti z Terapeutické dílny Sv. Justiny jsou nenároční, bezprostřední, po ničem mimořádném netouží, jsou odevzdaní přítomnosti a jsou šťastní. Největší radost mají z porozumění ze strany ostatních lidí, touží prakticky hlavně po lidském vztahu. Chtějí se občas svěřit a podělit o své radosti i obavy anebo si jen s někým popovídat. Pak jsou šťastní. Jsou to fantastické osobnosti, na nic si nehrají. Jsou většinou mnohem vyrovnanější než ostatní lidé, které kolem sebe denně potkáváme. Uvědomme si například, kolik okolností většinu z nás ovlivňuje, kolik situací nás dokáže vykolejit z normálu. Například lidské vztahy – ty mohou být spouštěčem nevyrovnaných nálad a celkového „rozhození“ osobnosti. A podobné výkyvy nálad u hendikepovaných vidíte jen velmi výjimečně. Po setkání s nimi odcházím uvolněný, bezstarostný a naprosto spokojený. Takže by se dalo říct, že já jsem klientem terapeutické dílny také. Setkávat se s těmito lidmi je pro mě přirozená radost.

 

Jaké jsou, v rámci dobrovolnictví, Vaše plány do budoucna?

 

Zapojil jsem se například do celorepublikového projektu zaměřeného na dobrovolnickou pomoc určité skupině lidí a při jejich začleňování se do většinové společnosti. Bližší podrobnosti bych zatím nechtěl specifikovat, protože v projektu jsem prozatím nenabyl žádnou větší zkušenost. Také jsem se domluvil s vedoucí Azylového domu pro matky s dětmi v Uherském Brodě, paní Janou Juráskovou, že pro děti klientek jejího zařízení uspořádám společně s kolegy z mé firmy zhruba čtyřikrát do roka volnočasové akce. Mělo by jít například o návštěvu canisterapeutického centra, hypoterapie a podobně. Po prvním roce výsledek tohoto záměru vyhodnotíme a podle toho, jak se osvědčí, buď program rozšíříme, nebo naopak omezíme. Musím ale podotknout, že na dobrovolnickou aktivitu nejsem sám. Má manželka je mi oporou a její pomoc je pro mne nenahraditelná i v dobrovolnictví.