
Čtvrteční ráno se probudilo do krásného, ptáky švitořícího dne. Obloha zářila blankytnou modří a teplota v těchto chvílích dosud nenasvědčovala horkým poledním nastávajícím hodinám.
Dvě auta se seniory zamířila od sídla Charity směrem ke známému městskému lesu Rubaniska, na jehož konci se v útulném údolíčku krčí tak trochu broďany zapomenutá víska Maršov.
Ještě nad městem jsme udělali první zastávku, neboť právě odtud z kraje lesa se otevírá přenádherná vyhlídka na kraj pod Bílými Karpaty. Rozevřel se před námi úchvatný kruhový výhled se známými, ale i méně známými místy, které nám starším často připomínají minulost tohoto, k našemu srdci tak přirostlého kraje.
Tam v dáli na západním obzoru se rýsovala silueta historického hradu Buchlova, v jiném směru bylo zase viděno Poutní místo Svatý Antonínek, proslulé nejenom svými poutěmi, ale i obrazy z nich známého slováckého malíře Jožky Úprky.
Nebylo možné v dalším výkladu opomenout rovněž výrazný hřeben Bílých Karpat s majestátnou Javořinou, místem setkávání zástupců obou bratrských národů, dále pak sportovci zejména v zimě využívaný Mikulčin vrch a řadu dalších, většinou pastelově zabarvených zalesněných kopců.
Jak perly do náhrdelníku cest byly vtisknuty do popisované letní krajiny vesnice Nivnice, Vlčnov, Korytná, Slavkov i další.
Leč bylo nutno pokračovat dále silničkou přes les, který byl v nedávné době postižen, stejně jako ostatně celý kraj, nemilosrdnou vichřicí, která i v něm zanechala na první pohled zjevné, neblahé stopy.
Za Rubanisky jsme se zastavením „U křížku“ opět zahleděli do široširé krajiny, tentokráte však i na východ směrem k poutnímu Provodovu a vyvýšenině Komonec nad Luhačovicemi. U našich nohou však ležela bouří vyvrácená statná lípa, která jistě pamatovala mnohé z dějin této jinak krásné okolní přírody, obdařené nespočetnými květy.Jistě byla svědkem před několika desetiletími velikého svahového sesuvu, který poničil značnou část pod ním ležící osady Maršov. A právě do ní jsme zamířili za účelem návštěvy Enviromentálního vzdělávacího centra, které bylo nemalými náklady v nedávné době otevřeno na místě bývalé školy.
Její vedoucí pan Kunčar nám umožnil prohlídku tohoto zařízení, přičemž jsme všichni neskrývaně obdivovali účelný a vkusný interiér.
Ale čas znovu pokročil a bylo nutno se obrátit na zpáteční cestu do Uherského Brodu. Opět jsme projížděli stinnými, chládek poskytujícími lesy, jakýmsi košatým zeleným chrámem přírody a následně zvolna sjížděli do města, abychom se však ještě naposled pokochali výhledem na náš kraj u známé městské hvězdárny.
Co říci závěrem. Mějme rádi tuto zem, je krásná, je milovaná,… je naše!
Jaromír Slavíček